Můj příběh se začal psát na malé vsi jménem Panenský Týnec. Na zdejší základní škole jsem se prvně setkal s počítačem. Toto setkání nasměrovalo moje kroky do Prahy na elektrotechnickou průsmyslovku. Odtud vedla má cesta na elektrotechnickou fakultu ČVUT, kde jsem v roce 2003 promoval. Po studiích jsem prošel několika zaměstnáními, než jsem zakotvil v Kolíně ve firmě Rockwell Automation.
Tři kariéry
Krátce po té, co se Rockwell přestěhoval z Kolína do Prahy, nastoupil to firmy Roger, aby vedl tým. Byl to chlapík narozený ve Velké Británii, ale většinu života prožil v Kanadě. Moje první velká služební cesta vedla na Floridu a Roger letěl tenkrát se mnou. Měl zajímavý náhled na kariéru. Já vyrostl v prostředí, kde lidé měli jedno povolání a tomu se věnovali celý život. Roger však tvrdil, že by si člověk měl držet otevřených více cest a pracovat na třech kariérách. Tenkrát jsem se na to díval rezervovaně. Teprve časem mi začalo docházet, že to vlastně dělám. Mé tehdejší tři obory byly technika, sport a management. Tři kariéry jsou dobrý přístup. Když se jedna cesta zavře, ať už jsou důvody jakékoli, jsou tu další dvě, které nejsou úplně nové. Tento přístup mi v životě dovolil dělat velké změny.
Sokol
Po sametové revoluci byl obnoven Sokol, který měl v naší rodině silnou tradici. Byl to právě Sokol, kde jsem začal sbírat první zkušenosti při práci s lidmi. Začalo to úplně nevinně letními tábory, kde jsem z účastníka vyrostl v praktikanta a později vedoucího. V průběhu času jsem se stal kvalifikovaným cvičitelem. Od svých osmnácti let se pohybuji v tělocvičně a věnuji si převážně dětem. Postupem času jsem se více a více podílel se řízení organizace. V roce 2010 jsem se stal starostou župy (oblastní celek) a v roce 2013 jsem byl zvolen do předsednictva ČOS, nejvyššího orgánu spolku. Na ten popud jsem nastoupil na Business Institut, abych se blíže seznámil s managementem organizací. Moje kritické myšlení, které mi skvěle sloužilo jako inženýrovi, začalo narážet nejen na nedostatky organizace, ale zejména na neochotu se mnoha věcmi zabývat. Po dvou letech usilovné a téměř marné práce jsem vytvořil projekt Vize 18 a zveřejnil své názory v naději, že se najde dostatek dalších, abychom začali věci postupně měnit. Projekt vyvoval silnou odezvu, avšak na nejvyšších místech negativní. Ochutnal jsem, co je to politika a co to znamená jít proti systému. Byla to dobrá zkušenost a Sokolu moje iniciativa určitě pomohla. I když byla správná, já byl politicky odstraněn, aby z mých myšlenek v příštích volbách čerpali ti, kdo je odmítali. Trpké, ale šel bych do toho zas. Zůstaly mi zkušenosti, tělocvična a práce, ze které jde okamžitá radost.
Cesta
O Santiagu de Compostela jsem slyšel před mnoha lety v nějakém dokumentu a úplně na něj zapomněl. V roce 2016 si mě Cesta zavolala. Ten rok dala naše HR výpověď s tím, že půjde do Santiaga a až se vrátí, rozhodne se, co bude dělat dál. Neznal jsem ani knihu Paula Coelha (Poutník, Mágův deník), ani film (The Way, 2012), to přišlo až zpětně, ale myšlenka na dobrodružství se probudila v plné síle. Byla to také doba, kdy jsem se potřeboval vypořádat se zkušeností z vedení Sokola. Na konci srpna 2017 jsem sbalil batoh a vydal se na pouť nikoli v jejím náboženském smyslu, ale spíše v zenovém návratu k jednoduchosti života. Vypnul jsem vše, sdělovací prostředky i telefon. Prostě jsem jen byl a šel. Moje Cesta začínala v Lurdách a po překročení Pyreneí se klikatila severem Španělska až na konec světa. Bylo to neuvěřitelných 55 dní. Rád na ně vzpomínám. Když nad tím zpětně přemýšlím, myslím si, že někde tady se nachází počátek mé proměny.
Improvizace
Po návratu z Cesty začaly přicházet změny. Nikdy jsem nechtěl trávit čas ve městě. Teď jsem si řekl, že dám Praze šanci a našel si byt. Netrvalo dlouho a měnil jsem zaměstnání. Pak se vynořil nápad naučit se tančit a díky tanci jsem potkal improvizaci. Zprvu nenápadně vyhlížející seberozvojová kratochvíle v sobě skrývala hravost, smích a nejsilnější možnou cestu k sobě samému, jakou jsem kdy poznal. Propadl jsem jejímu kouzlu a ona mě začala proměňovat. Do improvizačních začátků vstoupil virus, který měnil všechno a všechny. Impro komunita byla nedocenitelnou podporou v náročném období. Jeviště mi dále dávalo možnost objevovat skryté síly a talenty. Improvizace se postupně stala vášní a připravovala mě na další změnu. V roce 2023 se otevírala první lektorská akademie. Roční sebezkušenostní výcvik šel místy na dřeň mých vnitřních motivací a obav. Makal jsem na sobě a rostl.
Quo Vadis
Na konci výcviku se začaly měnit poměry v práci a já si uvědomil, že jsem ve firmě došel na konec cesty. Dal jsem výpověď a odjel na seberozvojový kurz s příznačným názvem Quo Vadis. Jako by to na mě čekalo, časově vše neuvěřitelně navazovalo. Quo Vadis bylo devět dní nabitých zážitky. Rekapituloval jsem, pojmenovával a hledal cestu dál. Poslední večer jsem chodil po žhavých uhlících. Nevěřil bych, že je to vůbec možné. Po kurzu přišlo dlouhé období odpočinku, učení se, zvažování a nových obav, zda jdu správnou cestou. Přicházející projekty a výzvy mě však postupně utvrzovaly v tom, že ano.
Současnost
Dnes se pokouším postavit na vlastní nohy a zúročit vše, co jsem se naučil. V únoru 2025 jsem se stal OSVČ. Uvědomuji si, že je mé portfolio rozkročené do široka. Mám rád pestrost a baví mě propojování světů a hledání podobností v oborech, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisí. Stále se rád vracím k programování, užívám si lektorování a hraní. Koutkem oka šilhám po hlubším ponoření se do psychologie i technických projektech. Jsem zvědav, odkud přijde další výzva a co bude dalším milníkem na mé cestě.
